Z vyhořelé matky vyrovnanou ženou

Největší rozhodnutí jaké jsem kdy udělala, bylo to nejtěžší a zároveň to nejlepší v mém životě.

Uvědomila jsem si, jak moc moje tělo trpělo celé roky a že je čas uzdravit svou duši.

Začalo to narozením mého syna, tři měsíce po porodu odešel otec mého dítěte, přestala jsem mu věřit a věděla, že s ním dál nemohu žít. Se synem jsme se sžívali, žádná sranda to nebyla, proplakané dny i noci, kojení po hodině, v lepším případě po 2, měla jsem pocit, že mi vyměnili dítě, i přesto jsem v kojení pokračovala dál.

Vyhýbali jsme se všem akcím, protože pro mě bylo lepší utišit syna doma nebo procházkou než v davu usmívajících se maminek.

Dával mi najevo své potřeby a nelibosti dostatečně nahlas. Často jsme spolu trávili dny v posteli a  doteď spolu máme krásný vztah, plný doteků a objímání ačkoliv nebyl “nošenec” a dudlík měl víc než moje prso. Celkově byl uplakané miminko a já vyčerpaná matka.

Ani nevím, jak jsme prožili šestinedělí, vím jen, že každá minuta spánku byla pro mě vysvobozením.

Až nyní po letech si uvědomuji, že na vině byly mé nezpracované emoce z dětství. A tím mi začala cesta sebepoznávání.

Prošli jsme si první separační úzkostí v porodnici, já nevědomě a Matyáš nedobrovolně.

Jako prvorodička jsem byla neinformovaná, neznala jsem svá práva, nevěděla jsem, že jsem zákonný zástupce mého dítěte a mám plné právo rozhodovat nejen o mém porodu, ale také o mém dítěti.

První noc po porodu jsme trávili každý sám, celou noc jsem nezamhouřila oči, protože jsem myslela na malého a místo na něj jsem koukala na fotku v telefonu, místo aby byl u mě a koukali si vzájemně do očí, poznávali se, byl sám v cizí, studené místnosti plné světla a hluku.

Já v tu chvíli nevěděla, že můžu rozhodovat o tom, co se s mým synem bude dít.

Matyáš nejspíš proplakal celou noc v postýlce, tlumily ho glukózou, aby přestal plakat a nebudil ostatní nešťastné separované děti.

Tato separační úzkost se projevila v 8.měsících, kdy jsem syna odstavila od kojení a přiznám se, že pro moje dobro, abych si zachovala zdravý rozum a status dokonalé matky- dokonalá nebyla, i když si to myslela.

Další separační úzkost se ukázala ve 2 letech Matyáška.

Nastoupila jsem do práce s vědomím, že si konečně odpočinu od mateřských povinností a začnu žít normální život.

Jak jsem se mýlila.

Maty byl nucen trávit čas ve školce, plakal a já plakala s ním. Časem jsme se zocelili, ale trauma zůstalo v nás dál.

Jednoho dne jsem prozřela, promítla si svůj život zpět. Tolik jsem se styděla, vyčítala si a snažila se vše dohnat tím, že jsem spoustu věcí neřešila a synovi dovolila, jela jsem ještě víc na maximum, aby mu nic nechybělo. Začala jsem se postupně více zajímat o alternativnější postupy ve výchově, ve stravě, začala si víc urovnávat priority a plnit svůj sen.

Dlouho jsem nevěděla, co se životem, jakou práci chci dělat, měla jsem pocit, že jsem k ničemu a nic neumím. Ten pocit jsem si vytvářela sama ve své hlavě a tím jsem přitahovala i situace, které mi to potvrzovali.

Po vyhoření v nemocnici, kde jsem pracovala a ročním zotavování jsem si uvědomila, že tělo není stroj, že mi dává najevo “zastav se” svými nemocemi.

Vystřídala jsem další různé  obory, nemohla jsem zakotvit, od realitního makléře, učitelky v MŠ, dělnice ve fabrice v Německu.

Díky syndromu vyhoření jsem začala vnímat své tělo hlouběji a uvědomila jsem si, co chci v životě dělat a dokázat. Najednou mi do života přicházeli lidé, různé semináře, zkušenosti a já se stala dulou.

Podpora a pomoc ženě v těhotenství a během porodu se stalo mou vášní, využívala jsem své intuice a dělala svou práci srdcem a opravdově. Při doprovázení žen jsem se doslova rozpouštěla blahem, svůj handicap jsem brala jako dar a toto poslání mi ukazovalo cestu k sobě.

Důvěřovala jsem ženě, porodnímu procesu, děťátku i sama sobě, ale po čase přišlo další vyhoření, protože se mi nedostávalo podpory ze strany rodiny a partnera. To mě poté navedlo k tomu, že si podporu musím dát nejdříve sama.

A tak začalo moje velké téma-sebeláska, sebepřijetí, dovolit si dělat i chyby, nezavděčit se všem a předávat tyto zkušenosti dál.

Autor: Michaela Jurášová

Mou vášní a zároveň posláním je pomáhat ženám, které se rozhodly převzít svou zodpovědnost za svůj porod do svých rukou. Několik let se věnuji tématu mateřství, pomáhám ženám k sebedůvěře a uvěřit jim ve vlastní sílu. Můj příběh si přečtěte zde >>