MŮJ PŘÍBĚH

Jsem Michaela Jurášová, maminka, porodní asistentka, dula, laktační poradkyně a průvodkyně mateřstvím. 

Díky mé práci poznávám úžasné a silné ženy, nová přátelství, jsem zahrnuta ohromnou ženskou energií, která mě nabíjí.

Pomáhám ženám rozhodovat o svém porodu, dodávám jim odvahu, aby si stály samy za sebou a věděly, že ony jsou aktivním účastníkem porodu a mohou si určit, jakým způsobem chtějí přivést své děťátko na svět.
Že zvládnou porodit a nakojit své dítě a postarat se o něj pomocí mateřské lásky a instinktu, který je přirozeně v nás.

O své ženy pečuji s láskou a důvěrou.

Studovala jsem a úspěšně ukončila v roce 2010 bakalářské studium Porodní asistence v oboru Porodní asistentka na UJEP v Ústí nad Labem.

Až po narození syna jsem se více začínala zajímat o porodní proces hlouběji a porod vnímat jako posvátnou událost, která může ovlivnit budoucnost nejen našich dětí, ale celé společnosti.
Mou předností a zároveň srdeční záležitostí je individuální přístup k ženě a respektování jejího přání.
Díky mým zkušenostem jsem se naučila poslouchat své tělo, porozumět nemocem, umím rozpoznat a naplnit své potřeby.

Pár let zpět to tak ale nebylo

Už jako malé dítě jsem si prošla opakovaně obrovskou separační úzkostí, díky mé vrozené vadě zvaná oboustranná nedoslýchavost a častým hospitalizacím v nemocnici.
Mé dětství nebylo růžové, pamatuji si pouze zlomek z toho, ostatní jsem pro jistotu vytěsnila a veškeré mé stíny se naplno rozjely až právě po porodu mého prvního dítěte.
Jako dítě jsem trávila často v nemocnici na kapačkách, ruce jsem měla rozpíchané od jehel a moje srdce bylo bolavé a hladové po náruči mojí maminky. Mé dospívání bylo plné křivd, nelásky a nedůvěry v sebe.

Při rozhodování co dál po maturitě jsem šla na vysokou školu v oboru porodní asistence a po škole začala pracovat v nemocnici. Už tehdy jsem se v ní necítila dobře.

Po pár měsících jsem otěhotněla. Své těhotenství jsem si užívala, jako vystudovaná porodní bába jsem přece nemusela mít obavy a zjišťovat si informace o porodu.

Na svůj první porod jsem se nijak nepřipravovala, veškerou důvěru a zodpovědnost jsem vložila cizím lidem, které o mně ale nevěděli vůbec nic a neměli na mě čas.
Byla jsem jedna z tisíce dalších žen, která se plně soustředila na svůj strach z porodu a jak se zvládnu postarat o miminko.

Nenapadlo mě, že jsem pro zdravotníky jen další kus a mé potřeby a strachy je nezajímají.
Nevěděla jsem, že se mohu svobodně rozhodnout, jaký můj porod bude a co bude s mým dítětem po porodu.

Věřila jsem cizím lidem, místo abych důvěřovala sama sobě a vyhledávala si další informace.

Porod proběhl den před termínem porodu, do porodnice jsem přijela ještě s nerozběhnutým porodem, ale bolesti už nebyly snesitelné.
Tak jako většina žen jsem doufala, že mi sloužící PA pomůže. Provedla rutinní postupy- klystýr, prasknutí plodového vaku blan a doporučila epidurál.
Oni přece ví a tak jsem souhlasila a vložila veškerou důvěru do ní.
Porod s epidurálem byl celkem pohoda, nevnímala jsem bolest, jen po celou dobu napětí celého těla.
Po 20 hodinách, několika vnitřních vyšetřeních, napíchaná chemickým oxytocinem jsem totálně vyčerpaná konečně uslyšela větu „tak jdeme na to“.

Mého syna jsem viděla na chvíli, hned po přisátí k prsu mi ho sestřička odnesla a já celou noc místo na své dítě koukala na fotku v telefonu.
Další škodlivá separace nastala v období 2 let, kdy jsem po náročném šestinedělí  vychovávala skoro sama svého syna, nastoupila natěšená do práce jako porodní asistentka.
Po roce a půl jsem osobně i profesně vyhořela, psychicky jsem se zhroutila, jedna nemoc střídala druhou. Po dlouhém hledání sama sebe jsem našla cestu.

Rozhodla jsem se změnit svůj život

Dlouho jsem nevěděla, co v životě chci dělat, co mě naplňuje a práce v systému mě čím dál více vyčerpávala.

Pamatuji si den, kdy mě zahřálo u srdce, když jsem si uvědomila, jaké je moje poslání a co bych chtěla v životě dělat. Díky mému handicapu jsem více vnímavá, umím se na ženu napojit a dokážu naslouchat srdcem.

Začala jsem se vzdělávat, navštěvovala kurzy a workshopy pro PA, procházela různými kurzy seberealizace a začala si více vážit sama sebe.
Uvědomila jsem si, čím jsem si prošla a čím díky našemu českému systému zbytečně prochází mnoho žen a vnímám obrovskou příležitost ukázat všem ženám, že rodit se dá s láskou, pokorou, respektem, v klidu, bez škodlivé separace a pouze s osobami, kterým žena důvěřuje.

Aby žena mohla prožít porod podle svých představ, cítila se plná energie, lásky a důvěry, je třeba, aby se naučila důvěřovat svému tělu, svým pocitům, uměla se zastavit a dát si sama sobě důležitost v tomto nejzranitelnějším období.

Přeji si, aby v sobě ženy nalezly sílu a respektovaly se takové, jaké chtějí být.

Moc ráda provedu každou ženu, která s mými slovy rezonuje.